Zážitky z Hongkongu

               Končila triatlonová (kombinace plavání, kolo, běh) sezóna roku dva tisíce osm a mě čekal poslední závod. Volba padla na Hongkong. V polovině listopadu panuje v tomto přelidněném městě příjemné počasí – vzduch okolo dvaceti stupňů a celoroční stoprocentní vlhkost. Ideální místo k trávení pár odpočinkových dnů po skončení závodního kolotoče. Díky dočasnému bydlišti v Bratislavě jsem se seznámil s Mišem,  slovenským triatlonistou žijícím dlouhodobě v Hongkongu, který mi měl poskytnout azyl.

          Před příletem do této asijské metropole se usídlilo v mojí hlavě jedno velké očekávání. S mým metrem pětašedesát jsem si představoval, že konečně budu někde mimo první stupeň základní školy čahounem a vychutnám si pocit dospělé konverzace  s pohledem do očí směrem dolů. Jak daleko od pravdy se nalézaly moje tajná přání, ukázala hned pasová kontrola.

          Hongkongský celník měřící téměř dva metry mi vzal lehce vítr z plachet. Ale co  – jedna výjimka z obyvatel Hongkongu Masaje neudělá. Procházím letištní halou, rozhlížím se a jako umanutý hledám lidi, kteří budou odpovídat mé představě Asiata s metrem padesát. Žádného nevidím. Začínám propadat do mírné skepse. Pomalu se smiřuji s představou, že můj předpoklad se zakládal na milném klišé maloměšťáckého Evropana. Druhé očekávání ohledně lidnatosti mě už nezklamalo.

          Cestu z letiště do Disneylandu, místa konání závodu, absolvuji metrem. Nástup s krabicí na přepravu kola (dva metry na metr s váhou přes dvacet kilo) z konečné s prázdným vagonem se zdá být v pohodě. Problém začínám větřit hned na druhé stanici, kde přistupuje sto lidí. Na další dvě stě a nikdo nevystupuje. Skoro nevidím druhý konec krabice.  Snažím se dohlédnout k výstupním dveřím, ale výhledu mi brání asi deset řad cestujících přede mnou. Zmocňuje se mě lehká panika. Horečnatě přemýšlím, jak se probiji s obrovskou krabicí ven přes tu masu lidí. Hlavou mi běží od katastrofálních scénářů – pojedu až na konečnou.  Po hrdinské – hodím krabici nad hlavu a v klidu vystoupím.  Z myšlenek mě probouzí hlášení: „Disneyland station“. Jako smyslů zbavený křičím: „ Excuse me!“ a vší silou před sebou tlačím krabici jako obrněné vozidlo směrem ke dveřím. Za okamžik stojím venku na nástupišti a se mnou dalších deset překvapených cestujících, které jsem vytlačil ven. Jen asi polovina z nich stihne návrat do zavírajících se dveří. Ta druhá na mě něco pokřikuje, ale to už si šťastně mířím směr eskalátor. Dmu se pýchou nad svým heroickým cestovatelským výkonem.

          Ubytování v Disneyland hotelu mi přichystalo  překvapení při odjezdu. V rámci odhlašování na recepci koukám na ostatní závodníky, jak si balí do batohů hotelové župany, ručníky a pantofle. V duchu si říkám: „Prý, že Češi kradou. Houby, koukni  se na Australany, Amíky, jak to tady vybílili.“ Po chvilce mi to nedalo (chci ukázat, že jsem větší charakter) a začínám je moralizovat. Něco v duchu: „Není vám trapně, krást hotelové věci?“ Jejich odpověď mi vyrazila dech: „Tohle je součástí ceny pokoje.“

          Okamžitě mě zachvacuje panika hamižnosti. Já chci taky, volá ve mně strýček skrblík.  Prosím recepční, ať mi vrátí klíč. V hlavě horečnatě přemítám, co vše v pokoji zbylo. Ten pocit možné ztráty  mě drtí. Hlas recepční mě vytrhává z mých představ: „Omlouváme se, ale pokoj již uklízejí. Litujeme.“ Tu frustraci a dech beroucí pocit ztráty procházející mým tělem bych přál jako léčbu každému Harpagonovi.

          Z místa závodu se přesouvám za svým kamarádem Mišem bydlícím v centru v bytě dva plus jedna. Cestu metrem s kolem mám již nacvičenou, tak mě nemá co překvapit.

           Dále od pravdy jsem být nemohl. Představte si koncert světově známé kapely, kde se pod pódiem mačká několik tisícovek lidí, které najednou naženete do metrové uličky k východu. Takhle vypadá běžný provoz na chodníku uprostřed Hongkongu – jen s tím rozdílem, že se nad vámi tyčí několik set metrů vysoké paneláky dodávající ještě větší pocit stísněnosti.  A teď tam zkuste jít s obrovskou krabicí kola. Dvě stě metrů prodírání davem mi trvalo půl hodiny  a stálo několik let života.

          Vchodové dveře od mého domu působily jako nirvána. Dokázal jsem to. Ten pocit úlevy, když se za mnou zavřely (pozn. klíče jsem měl) a já konečně unikl tomu šílenství na ulici, byl slastný. Po chvilce uklidnění se rozhlížím a hledám výtah. Vedle  úzkého, točitého schodiště vidím malé dveře od nějaké klece. Začínám tušit problém. Výtah padesát na padesát vyveze tři lidi, ale moji krabici ne.

          Vyrážím po schodech, kde musím každých patnáct schodů nadzvednout krabici a správně ji vytočit, abych mohl na další mezipatro. Modlím se, ať nikoho nepotkám. Musel by mě podlézt. Dvacet pater hrůzy považuji za jeden ze svých největších stěhovacích počinů trvajících půl hodiny. Konečně stojím před dveřmi a slastně mačkám zvonek, abych nepřekvapil.  Otevírá vysmátý Mišo a při pohledu na mě nechápe mé vyčerpání. Po chvilce mu to dochází. Teď zas nechápu já, proč propuknul v hurónský řehot? Zalykajíce smíchem z něj vypadává: „Proč jsi nejel nákladním výtahem vzadu?“

          Cestou domů už jel.

          Jeho byt mě okouzlil. Nevěřil bych, že dva plus jedna vměstnáte do dvanácti metrů čtverečních. Ložnice dva krát dva metry rovná se vestavěná manželská postel s nástupem přímo z futer. Kuchyň dlouhá dva metry s pracovní deskou širokou půl metru, aby se u ní na dalších čtyřiceti centimetrech dalo stát. Největším šokem se stala koupelna se záchodem. Představte si záchodovou mísu,  pod ní odtokový kanálek, nad ní sprchu a máte sociálku ani ne na metru čtverečním. Pravda, jít na záchod po sprchování moc praktické není, ale dámy prominou – tady se prostě čůrání ve sprše nevyhnete.

          Večer razíme do místního klubu, kde pracuje Mišův kamarád Rosťa – sympaťák se stejným příjmením jako já. Při vstupu zadním zaměstnaneckým  vchodem mi vysvětlují, že se jedná o podnik se členstvím dvacet tisíc dolarů na rok, tak ať se podle toho chovám.

          Místní modelky se sem chodí odpoledne zadarmo najíst a na oplátku zde navečer vytváří hezkou společnost. Tenhle podnik miluju. Spousta krásných žen, jídlo a drinky zdarma. Co víc si přát? Jak večer ubíhá a „bezedný“ půllitr s pivem se po několikáté plní, začínám pociťovat chuť jít se seznamovat a tančit. Vybírám si jednu z krásných slečen, která přišla v průběhu večera. Po chvilce se ke mně přitáčí Mišo a do ucha mi zakřičí: „Tu nech být.  Ona je thajská princezna.“ To mou snahu a podle mého názoru i zábavnost ještě zesílilo na tolik, že za pět minut odešla. Dostal jsem kázání, jak se mám v takovém podniku chovat, ale večer běžel vesele dál.

          Někdy po půlnoci začala být v klubu mezi hosty cítit určitá nervozita. Rosťa mi vysvětlil, že má každým okamžikem dorazit zpěvák Enrique Iglesias. Po chvilce vešla skupinka chlapíků obklopená desítkami krásných žen. Na stůl jim okamžitě přinesli desetilitrovou lahev Moëta s tunou ledu. Tou dobou už se nacházím ve „správné formě“ – bez zábran. Vydávám se k jejich stolu. Cestu mi překříží Rosťa. „Nemůžeš otravovat VIP hosty, vyrazili by mě.“ Řekne prosebně. „Neboooj“, „přesvědčivě“ ho uklidním a pokračuji směrem ke zpěvákovi. Těsně před ním stojí jeho manažer (jak jsem později zjistil), který mi  zatarasí cestu s otázkou: „Chceš od  Enriqua podpis?“ Hrdě mu odpovídám: „Ne. Přišel jsem, jestli se on chce seznámit se mnou.“ Tohle nečekal. Okamžik nevěděl, co má udělat a ten stačil, aby mě Mišo vytáhl ven z klubu a vyrazili směr domov. Od té doby tam mám zákaz a Rosťu naštěstí nevyhodili.

          Ráno se budím s obrovskou bolestí hlavy a žaludeční nevolností. Přehrávám si  včerejší večer a přichází i morální kocovina. Po chvilce trýznění si uvědomuji, že mám v plánu výlet do Macaa. Přemísťuji se do přístavu – popravdě ani nevím jak. Nějak dokážu koupit lístek a vyrážím na hodinovou plavbu rychlo člunem do asijského města hazardu.  Nárazy trupu lodě do tříštících se vln představují trest za můj včerejší „výkon“. Celou cestu koketuji s myšlenkou, jaké to bude, až pozvracím několik řad cestujících sedící přede mnou. Nakonec jsem plavbu ustál bez úhony.

           Na pasové kontrole celník nevěřícně kroutí hlavou: „Standardně v tomhle stavu lidi z Macaa odjíždějí.“ Poznamená směrem ke mně. Dvě hodiny bloumám liduprázdným městem a přemýšlím, cože je na Macau tak výjimečné.  Až později zjišťuji, že krom hazardu, drog a sexu fakt nic. Znechuceně sedám na „trajekt“  a jedu zpět do víru města. Dodnes nechápu, jak v mém stavu bylo možné cestovat v tak velké neznámé metropoli sám a neztratit se.

Mišo, Rosťo moc děkuji za super zážitky.