Triatlonový začátek

          Někdy kolem věku, kdy dospívající dostávali svoji první občanku, jsem si přiznal, že na vrcholové plavání mně nějaký ten cenťák (spíš decánek) chybí.

Tou dobou začínal být v Čechách populární nový sport – triatlon (plavání, kolo a běh). Z mého pohledu ideální kombinace. Plavat umím, běhám rád a na kole si vezu zadek. Bylo na čase zkusit první závod. Můj křest proběhl na legendárním Večerním triatlonu v Plzni.

Překvapením  se pro mě stal ale samotný průběh závodu. Plavání se ukázalo jako moje nejslabší stránka a cyklistika v závodním podání byla na míle vzdálena mojí cykloturistice nebo jízdě v terénu na BMX.  Přesto po vítězném závodě (v mojí věkové kategorii) padlo rozhodnutí – stanu se triatlonistou.  Naštěstí jsem nebyl jediný, komu již delší dobu stagnovala plavecká výkonnost, a tak nás ten rok konvertovala trojice. (Bory, Čáky a já).  

Naší největší slabinou bylo kolo, kde nám zcela chyběla sportovní historie. (Běh byl součást letního plaveckého tréninku.) V rámci přípravy na první plnohodnotnou triatlonovou sezónu (květen – září) nás napadlo letět na Malorku (Na bazénu nám staří triatlonový matadoři vyprávěli, že se jedná o cyklistický ráj  a na jaře se tam dá jezdit v krátkém.), kde bychom v teple najeli větší objem kilometrů, ze kterého budeme těžit v závodech.

Termín byl jasně daný jarňákami, takže stačilo najít hotel a vyrazit. V šestadevadesátém probíhal výběr destinace listováním v papírovém katalogu od Fischera, kde bylo několik krásných fotek, které „téměř“ odpovídaly realitě.  Hlavní klíč výběru ale určovala cena. Jednoznačným vítězem se stal hotel Leblon  v El Arenalu. Díky dlouhodobě nejnižší ceně se postupně mezi Čechy stal legendou o to i díky svému specifiku v podobě snídaně „all inclusive“.

Let na Malorku

Odlet byl z Prahy, kam nás vezli naši rodiče, aby se ujistili, že odjedeme v pořádku. Odbavení proběhlo v poklidu, neboť jsme za svými krabicemi s koly (sto padesát na délku – osmdesát na výšku) nebyli téměř vidět, což dostatečně pobavilo odletový personál, že ani neřešil nadváhu našich zavazadel.  Je nutné poznamenat, že jsme v patnácti, potažmo šestnácti letech,  vypadali, jak dnešní dvanáctiletí kluci, ale na druhou stranu nám nepřišlo divné, že letíme do Španělska na cyklistické soustředění sami bez dospělých. Z dnešního pohledu celkem odvaha.

Já a Čáky jsme letěli poprvé, takže naše natěšení na let neznalo mezí. V duty free zóně nám to připadalo jak ve filmu. Očumovali jsme oblečení, hodinky, elektroniku  a vedli chytré řeči na téma, co si koupíme, až do chvilky, než  se nás prodavač zeptal, co potřebujeme. To z nás vypadlo pár ostýchavých slov následovaných spěšným odchodem z krámu se sklopenou hlavou.

Vše se nám zdálo příliš drahé, takže nepřipadalo v úvahu koupit si něco k jídlu či pití, když odložili let o dvě hodiny. Posledních třicet minut čekání se téma našeho hovoru točilo výhradně okolo vyjedení zásob v letadle – extrémní množství pohybu v kombinaci s věkem z nás dělalo „žrací“ monstra.

Nástup do nového boeingu „Fischer“ (letadlo/a, která mu později zlomila vaz) byl svátek – poprvé ve velkém dopravním letadle a ještě ve „funglovce“.  Na trojsedadlo nás usadily krásné letušky – tehdy vzniklo moje měřítko na standard palubního personálu. (Od té doby se  laťka jen snižuje – po všech těch antidiskriminačních nařízení EU.) Nejstarší bylo pětadvacet a vypadala, že akorát slezla z módního mola. Barva v obličeji se nám změnila na sytě rudou, když nás přistihla pohledem, jak na ni  zíráme. Pro nás to byla  tehdy sice stařena, ale vypadala na ten věk výborně. Naštěstí mluvila česky, takže hned padl dotaz, kdy bude jídlo, abychom rozřízli ten trapný okamžik. S úsměvem odpověděla, že zhruba za dvacet minut, až vzlétneme. Naše rezignované děkuji, jasně vypovídalo o  stavu našich žaludků.

Pocity z prvního letu byly omračující. Tetelili jsme se štěstím a zároveň se báli, když se letadlo odlepovalo ze země. Odhaduji, že více než polovina lidí tehdy letěla poprvé a tomu odpovídaly komentáře – nespadne to, udrží se to ve vzduchu, fakt nám dají zadarmo najíst, pivo…

Po chvilce euforie ze vzletu se připomněl kručením v břiše hlad. Letušky si musely připadat jako Shrek, kterého se  Oslík dokola ptá: „Už tam budeme?“  – jen my to upgradovali na: „Už bude jídlo?“ Po nekonečných dvaceti minutách vyjely vozíky s jídlem a pitím. Jely jedním směrem – od předu dozadu. My seděli úplně vzadu. Přes půl hodiny jsme slintali při pohledu na roznášející jídlo v předních řadách. Když k nám letušky konečně dostrkaly vozíky, zeptaly se, co budeme pít. Zazněla jednomyslná odpověď: „Třikrát pivo.“ Taktní pousmání mluvící za vše nám vysvětlilo – kluci to neklapne. Takže jsme bez protestů přešli na záložní variantu – kola.

K jídlu servírovaly obložený talíř s houstičkou – „Kolik jich kluci chcete? Tak deset.“ Pečlivě nám je odpočítala a podala do ruky. Smutně jsme se na ni usmáli – „Mysleli jsme deset každý. A to sníte? Snědli bychom třeba dvacet, kdybyste je měla.“ Naše chvástání ji zaujalo natolik, že se s námi dala do řeči, jak je možné, že toho tolik sníme a zůstáváme jako tyčky. Naše „skromné“ vysvětlení nás vykreslilo jako nadějné sportovce letící na soustředění.

Než do nás zahučela třetí houstička, byla zpět. „Rozmrazila jsem vám další, ať nemáte hlad.“ Odhadem tak dvacet. Po prvních deseti  bylo po hladu a při pohledu na dalších deset se nám dělalo trochu mdlo. Hrdost nám však nedovolila přiznat velké oči. Obrovské sebezapření a „vůle zvítězit“ nám pomohlo natlačit všech třicet. Letušky nevěřícně pozorovaly  náš apetit doprovázený machýrkovskými kecy typu – „Konečně něco k jídlu“ –  k vyjádření jejich obdivu nám přinesly dalších deset houstiček, které vyškrábly někde vzadu v mrazáku. To už nám lezly oči z důlků. Zdolání těchto  deseti připomínalo klopýtajícího maratonce na posledních metrech, snažícího se protnout cílovou pásku. Klika byla, že ten let netrval déle – určitě by jich tam ještě pár našly. Slušně nás vytrestaly za naši nenažranost a „velkou hubu“.

 Snídaně na Leblonu

První snídaně se stala nezapomenutelnou. Očekávání švédského stolu z katalogové fotky bylo enormní – přivítal nás jeden pult, kde leželo pár plátků sýra, salámu a marmeláda s máslem. „Trošku“ kontrast s inzerovanou fotkou. Na druhou stranu doma nic jiného taky nejíme, tak o co jde. Šok přišel s přídělem pečiva a pití – na osobu striktně dvě housky a jeden šálek kafe. Krapítek málo pro naše roztažené žaludky z letadla.

Řešením se ukázalo čekání jako supy na  důchodce a malé děti, které svůj příděl nesnědli. Překážku tvořilo dalších deset supů (jiných cyklistů na soustředění) čekajících na svou „zdechlinu“. Během společného vyčkávání na oběť nám alespoň  ukázali recept na nejlepší traťovku – houska namazaná silnou vrstvou másla a marmelády se šunkou a sýrem. Ranní příděly a čekání na housky se staly mezi sportovci na Leblonu legendární.

Naše tréninky

Smontování kol proběhlo večer po příletu, takže po snídani stačilo převlečení do cyklistického a hurá na první trénink. Potíž nastala při plánování trasy. V té době ještě naplno frčely papírové mapy, ale neochota utratit za ni tisíc peset, nás donutila udělat pankáčské rozhodnutí – vyrazíme a uvidíme.  

 El Arenalem probíhá přes pět kilometrů dlouhá pěší zóna, kudy denně proudí tisíce cyklistů. Náš hotel ležel necelých sto metrů od ní, takže ihned po vyjetí jsme se ocitli uprostřed „nekonečného“ pelotonu. Po chvilce váhání, jakým směrem se vydat, nás minula skupinka s dresy České spořitelny – ve Španělsku jasný signál – jedeme s nimi.

Pověsit se v šestnácti letech za skupinu profíků byl vskutku geniální nápad. Průjezd hlavním městem Malorky nám trval necelých deset minut, neboť po dálnici to šedesátkou  za náklaďákem celkem ubíhalo. Po vyjetí z rychlostní silnice následoval hlavolam tisíce křižovatek, kdy nebylo výjimkou zkrácení cesty v protisměru – vše v plné rychlosti. Po patnácti kilometrech najednou celá skupina zahýbá doleva do slepé ulice. To nám došlo, že jedou ke svému hotelu.

Jejich tempo bylo pro nás tak vražedné, že jsme celou dobu vyseli na jejich zadním kole a báli se vystrčit hlavu  z háku, abychom je neztratili. Nebyla šance se zeptat, kam jedou nebo si nechat poradit – byli jsme rádi, že je uvisíme a oni se s námi asi moc bavit taky nechtěli. A zničehonic byli pryč. Stáli jsme tam s tepovkou přes sto osmdesát a přemýšleli, kam se vydat. Zpět se nám nechtělo, tak padlo rozhodnutí, jet dál stejným směrem a ono se to nějak vyvine.

Po pěti hodinách šlapání – z toho poslední dvě bez jídla a pití – přišel hlaďák spolu s úpalem. Domů chybělo okolo čtyřiceti kilometrů a nám přišlo líto zaplatit sto peset za vodu. Řešením se ukázal pomerančový sad, kde proběhla předčasná sklizeň tří stromů.

 Po dalších dvaceti kilometrech – když Čáky spadl z kola, se ukázalo, že deset pomerančů naši dehydrataci nezachrání – jsme byli „donuceni“ koupit litr a půl vody. Jak nám mohlo být krásně, kdybychom ji koupili před třemi hodinami nebo si někde po cestě na benzínce natočili aspoň vodu z kohoutku. Ale chyběly potřebné zkušenosti a strašení z kvality místní vody na ostrově nám vytvořilo fóbii, si jí i jen vyčistit zuby a platit peníze za obyčejnou vodu bylo proti české spořivé duši.

První den  přinesl náš premiérový dvousetkilometrový trénink a poučení ohledně nutné hydratace organismu = dvě extra flašky vody na záda, ať ji nemusíme kupovat. Za pár let už jsem naštěstí při tréninku na Malorce  zastavil i na kafe a koláček a vodu z kohoutku si klidně natočím – na ostrově je výborná.

 Volné odpoledne

          Odpoledne po tréninku jsme chodili  na procházku (na čumendu) po promenádě. Několik místních umělců stavělo na předělu pěší zóny a pláže artistické výtvory z písku – želvy, víly, žraloky…Jejich um nás fascinoval stejně jako stovky jiných lidí.

Čtvrtý den bylo naplánováno volné odpoledne, což nám poskytlo prostor jít na pláž a užít si moře. Z ničeho nic ( z nudy, z nic nedělání) se zrodil nápad – postavíme něco gigantického z písku, z čeho všichni kolemjdoucí padnou na zadek – klasické přemýšlení vítězství chtivých sportovců.

Po chvíli přemýšlení, přišlo přiznání, že něco konvenčního určitě nepředčí místní umělce, takže zbývalo vymyslet něco originální. „Postavíme Pia prvního velikého – takovou Eiffelovku mužského přirození.“ Už  při budování jsme sklízeli obdivné pohledy kolemjdoucích pánů a kroutící hlavy dam. Ve finále náš výtvor vzbudil větší vlnu zájmu než místní umělci – jen maminky zakazovaly dětem hrát si v „jeho“ okolí. Nevím, jestli by nám to v době dnešních harašmentů prošlo, ale byla to zábava.

Závěrem

          Z první Malorky vzešlo pro mě několik nedostižných met. Nejdelší „švih“ ve dvou – dvě stě padesát dva kilometrů, kdy čtyřicet kilometrů jsem jeli za Jürgenem Zäckem (vítěz IM Havaj o rok později). Natrénovaných tisíc sto kilometrů za pět a půl dne. Na tři samotné šestnáctileté, potažmo patnáctileté kluky, to považuji za výborný tréninkový přístup. Naučil jsem si sáhnout  na vlastní dno fyzických a psychických sil a pochopil, co znamená podpora sparinga na tréninku. Na Malorku jsem se vrátil trénovat ještě mnohokrát, ale už nikdy s tím mladickým nadšením jako poprvé.