Pět krát až na vrchol
Destinaci dovolené u moře vybírám s jedinou podmínkou – aquaparkem. Moji dva kluci se totiž po prvním dni u moře začínají nudit a mě tím prudit k nepříčetnosti. Preventivně proto kupuji rovnou dva dny v aquaparku, abychom střídali pobyt u moře se zabavím parkem. Letošní volba po předchozí zkušenosti padla na Lido di Jesolo s jedním z nejvyšších tobogánů na světě (42 metrů vysoký). Po prvním dni stráveném na pláži s třemi úplatkovými zmrzlinami proti kecům mých synů se těším do parku, kde mám jistotu, že se kluci zabaví.
Díky “perfektní” předpovědi na iPhone vidím pár mráčků, ale od půl jedenácté jasno a dvacet čtyři stupňů. Na Itálii v létě sice žádné vedro, ale na sluníčku bude dobře. Přece bych nešel za deště a mrazu jezdit na tobogány. Naštěstí pro nás, jak se později ukázalo, ostatní lidé koukají i na jiné předpovědi. Meteoradar jim ukázal bouřku, která se přihnala v jedenáct hodin. Na patnáct minut vyřadila park z provozu, „ohřála“ vzduch na krásných osmnáct stupňů a mě donutila sentimentálně se slzou v oku přečíst pár článků o nesnesitelných vedrech, která nás budou sužovat celé léto.
Vedlejším efektem počasí se stalo snížení počtu návštěvníků z průměrných několika tisíc na pouhé dvě stovky. Před námi se otevřely neočekáváné možnosti. Atrakce, kam se za celý den normálně dostanete dva krát, sjíždíme za první hodinu patnáctkrát. Bez běhání po schodech by to samozřejmě nešlo. Cítíme neuvěřitelnou příležitost, jak z našeho vstupného vytřískat maximum. Připadám si jako správný Čech, když je něco zadarmo. Ani nás nenapadne, že bychom se na chvíli zastavili, najedli, trochu relaxovali. Maximálně si bereme jídlo do ruky a hurá po schodech na další jízdu – ideálně klusem.
Na konci dne mě chytají křeče do nohou. Kolik schodů a pater jsme vlastně vyběhli? Hbitě, cestou po točitých schodech s člunem na zádech, počítám, kolik pater vystoupáme na 42 metrů vysoký tobogán – tyhle jízdy mám spočítané přesně. Kolik pater vybíháme na klouzačku, kolik na divokou řeku? S překvapením a hrůzou zároveň se dopočítávám téměř tisíce pater. Hlavou mi bleskne: „Zhruba pět krát na vrchol nejvyššího mrakodrapu světa.“ Hustý. Kdyby mi někdo řekl: „Vyjdi po schodech až nahoru”, tak si budu klepat na čelo. Popravdě si to nedovedu ani představit. Přitom stačí jedna hozená rukavice v podobě parku bez lidí znamenající limit množství sjetých tobogánů jen vlastními fyzickými silami. Ukázalo se, že mnoho malých krůčků bez vidiny strašáka obrovského nesplnitelného cíle, dokáže přinést neuvěřitelný výsledek, aniž bychom k němu od začátku vědomě mířili.
Hot Chip Challange
Cestou z aquaparku sotva pletu nohama. V hlavě přemítám, kolik pěnez mě ten den s tím rychlo občerstvením stál. Zábavy bylo spousta a zážitky zůstanou. Jen drobné poděkování od kluků formou: „Díky tati“, by moje myšlenky na průvan v peněžence rozptýlilo. Dotaz, kam půjdeme tati na večeři a „příkaz“, zaplať nám videohry, mě „lehce“ načaly. Přesto celkem v poklidu zavelím večeře směr potraviny.
Během výběru šunky za mnou kluci chodí s různými drobnostmi typu bonbóny nerd, tic tak, tyčinky snickers – prostě sladké nebo slanné nesmysly. Co vidí, to chtějí. Vždyť to stojí jen dvě eura. Tato věta zaznívá standardně během dne minimálně sto krát. Takto vytvářený postupný nátlak občas končí mým vyměknutím. Tenhle večer však statečně odolávám a všechny návrhy rázně odmítám.
Stojím na kase a pokladní markuje jednotlivé položky. V tom jeden z kluků vytahuje nějakou malou krabičku z regálu přímo u pokladny. „Můžeme si to tati koupit?“ Na půl rezignovaně, na půl s úlevou, že mě to bude stát jen jednu drobnost, souhlasím. Paní na kase ji namarkuje. Deset euro. Okamžitě na kluky spustím: „To si ze mě děláte „prdel“.“ Pokladní česky nerozumí, ale přesně chápe, že kluky nechválím. Hlavou mi běží: „Vrať to.“ Ale ješitnost mi nedovolí.
Celou cestu do hotelu nějakých pět set metrů častuji svoje syny výčitkami, jak jsou rozmazlení bez špetky soudnosti k penězům. Padne i pár peprných slov. Chůzí se postupně zklidňuji do okamžiku, než zjistím, že jsem koupil jeden brambůrek za dvě stě padesát korun. „K čemu, proč?“ Naštvaně si ulevuji. Nejvíc jsem naštvaný na sebe. Proč to kupuju a ještě potom řvu jak blázen.
Na pokoji připravuji večeři a postupně chladnu. Začínám zjišťovat, o co jde. Kluci mně vysvětlují, že se jedná o výzvu ze sociálních sítí – sněz pálivý brambůrek. Nemám pro to moc pochopení. Moji pozornost si malá krabička zaslouží až s vybalením latexové rukavice. Možná se jedná fakt o něco speciálního. Začínám být zvědavý. Chci, ať ho otestujeme. Těším se, až dovečeříme a vyzkoušíme ho.
Po jídle Denis, můj starší syn, nasazuje obřadně gumovou rukavici. Roztrhává a následně vytahuje pálivý brambůrek z ochranného alobalu. Obřadně na něj všichni tři koukáme. Mléko na zapití nemáme. Bude stačit ice tea. Nemůže přeci tak pálit, když je z běžné prodejny potravin. Navrhuji, že si každý z nás trochu kousne. První ukusuje, mladší syn, Kevin. Dvě třetiny brambůrku mu zůstávají v puse. Rozpadlý zbytek si strká do pusy Denis. Zklamaně prohodím: „Takže jako na tátu nezbyde?“ Můj smutek trvá necelou vteřinu. Kevin i Denis mají okamžitě pusu v jednom ohni. Litr a půl pití v nich zmizí během minuty. Vidím, jak jim v očích naskakuje bezradnost. Silně oddechují a snaží se zmírnit pálení. Nic nefunguje. Potutelně se oběma směju, ale začínám mít o ně lehký strach.
Vyrážíme do obchodu pro mléko a nějakou zmrzlinu na zchlazení. Kevin, bledý jako smrt, těžce oddechující, sotva stihne vyjít z hotelu a už se sklání nad kanálem, kam posílá celou večeři spolu s hot chipsem. V hlavě mi okamžitě naskočí, kolik stála ta výborná šunka k večeři. Smutně koukám do kanálu a mávám té dvaceti eurovce. Odhození Kevinovi ulevilo. Do krámu s námi již nechce, tak se vrací na pokoj.
Vyrážím s Denisem na zmrzlinu (mléko nechce). Každých deset metrů si sedá na obrubník. Bílý jako křída. Celý se klepe. Ztěžka dýchá. Se svojí oblíbenou stracatellou přitisknutou na rty chladí pusu. Zchlazení a hluboké oddechování postupně zmírňují třes. Vrací se mu barva. Po hodině přestává vypadat jako klepající se smrtka. Celý večer si říkám. Klika, že na mě nezbylo. Tuhle lekci kluci nečekali. Na internetu se následně dočítáme o pálivosti až 2,5 miliónu jednotek. Denise výzva dobíhá i druhý den. Pálí dva krát.
Pozor při praní na dovolené
Zkonzumované množství zmrzliny a piva předchozího dne mě každé ráno motivuje k běhu na lačno po promenádě u moře. Díky horkému slunečnému počasí držím plážový trend a běhám do půl těla. Vystačím si s krátkými šortkami. Drobný zádrhel trénování na dovolené představuje množství běžeckého oblečení. Standardně mám dvoje elasťáky, které si doma po dvou dnech vyperu, čímž je udržuji stále čisté.
Na hotelu pračku nemají, takže bych po dvou dnech neměl v čem vyběhnout. Jako správná pradlenka řeším situaci ihned po doběhu a ještě ve sprše poctivě peru zpocené elasťáky sprchovým gelem.
Na konci týdne – po třetím přeprání – běžím o pár kilometrů dál a o něco rychleji. Po osmi kilometrech se otáčím a vyrážím po promenádě zpět. Připadá mi, že letím. Pot ze mě leje. Poprvé za celý týden si všímám zvídavých pohledů lidí jdoucích či běžících proti mně. Opravdu na mě zírají. Ženské i chlapi. Říkám si v duchu: „Takhle rychle tady asi moc často nikdo neběhá a co teprve ty vysekané břišáky.“ Pocit pýchy graduje další zrychlení tempa. Cítím euforii – flow.
Po doběhu k hotelu – s výborným pocitem z odvedeného tréninku – se poprvé dívám na své unavené nohy. Přitom pohledem přejedu po šortkách. Okamžitě mi vše dochází. Kůň po doběhu dostihu na poušti nemá okolo pusy tolik pěny kolik já v oblasti klína. Poctivě vyprat evidentně neznamená poctivě vyždímat. Sprchový gel spolu s potem a intenzivním pohybem na mě vytvořil krásnou mýdlovou pěnu, což ovšem chodci a běžci na promenádě nevěděli. Upřímně by mě zajímalo, co si mysleli. Každopádně mě pýcha opět doběhla.
1 Comment
ekekek