Ráno před odjezdem

          Byla neděle ráno – poslední den jarních prázdnin. Přes noc napadlo dvacet čísel prašanu a na modré obloze svítilo sluníčko. Blíží se osmá hodina ranní a já poháním kluky (své dva syny) k větší rychlosti oblékání do lyžařského. Cílem je být na parkovišti pod svahem před půl devátou, abychom pohodlně zaparkovali a stihli první sedačku (první lano) nahoru. Ten prožitek, kdy jako primus vryjete lyžemi svoji stopu do perfektně připraveného manšestru, je úžasný a trocha ranního stresu za to stojí.

          V osm deset nasedáme do auta (na parkovišti u apartmánu v Bavorské Rudě – cca deset minut jízdy k lanovce)  a já si konečně oddychám, že ta ranní honička už je za mnou. Zařadil jsem zpátečku a rozjel se. Přišlo mi, že auto nejde nějak za plynem – asi studené, tak pohoda. Rozjedu se dopředu, lehce zatočím a už vím, že je něco špatně. Vylezu ven a vidím píchlé přední pravé kolo. Nic se neděje. Rychle vyměním za rezervu a přijedeme o deset minut déle.

          Vystoupím z auta a přemýšlím, čím podložím hever a nejednou nevěřícně hledím na prázdné zadní pravé  kolo. V tu chvíli se mě jímá zloba, bezmoc, vztek. Všechno je „na hovno“. Co teď mám jako „kur..“ dělat, když mám jen jednu rezervu? Po chvilce mi to došlo. Tohle není defekt – někdo mi je vypustil. Dostavila se nová vlna vzteku a nadávek. Přemýšlím, kdo a proč by to udělal. Za vteřinu mám jasného viníka. Včera večer jsem „domlouval“ nějakému pávovi s pivem, že čůrat vedle baráku, není úplně dobrý nápad. To byl jasně on! Za chvilku se uklidňuji a racionálně si přiznávám, že obvinit někoho jen tak bez důkazu prostě nelze.

Už uvažuji více v klidu – hledám řešení. Vlastně dobře, že jsou jen vyfouknuté. Lepší než řešit defekt. Taky sice opruz, ale kromě času žádná škoda – mohlo být hůř.  Dvě stě metrů je benzínka, kam dojedu a tam kola nafouknu. Plán vyšel a my byli na svahu za deset devět. Nakonec celkem pohoda. Po hodině lyžování jsem o tom začal přemýšlet a červíček pochybností byl na světe. Co když to byl opravdu defekt a budeme mít po lyžovačce prázdná kola? K pumpě pro vzduch daleko a pumpičku nemám. Děti jako by poznaly, o čem přemýšlím a vyslovili otázku nahlas. Jako správný vzor, stoprocentní kliďas, odpovídám: „ Až to přijde, tak to nějak vyřešíme.“ Ale v duchu se modlím, aby to bylo v pohodě.

Po lyžování

  V jednu hodinu končíme a jdeme s lehkou nervozitou na parkoviště. Starší syn šel napřed, takže už z dálky podle jeho výrazu vidím, že auto je v pohodě. Pro jistotu na něj ještě volám: „Denny, je to v pohodě? Jojo.“ Dost se mi ulevilo. Ale kousek od  auta vidím, jak je nakloněné na pravou stranu. Lehce nervózní zrychluji, kouknu napravo – obě kola prázdná. Brunátný vztekem řvu na Dennyho: „Proč říkáš v pohodě, když jsou prázdná? Já myslel, že ses ptal na helmu,“ špitnul Denis smutně.  Dva nádechy, pár nadávek a zen budhistický klid je zpátky. Omlouvám se Dennymu za svou reakci a poučuji oba, jak je snadné někoho bez důkazu obvinit. „Vidíte, byl to defekt a my už házeli vinu na někoho.“ Celá přednáška  dětem slouží hlavně k mému uklidnění a vyrovnání se s aktuální frustrací, což se celkem podařilo.

Lyžovačku s námi naštěstí končil můj kamarád Ondra, který mi půjčil kompresor (napájený ze zástrčky na cigarety). Do apartmánu jsme v pohodě dojeli a jali se rychle sbalit k odjezdu domů. Plán byl vyměnit jedno kolo za rezervu a druhé cestou po půl hodině dofukovat.  Přezutí proběhlo celkem rychle – jen mi  přišlo, že je rezerva trochu na těsno k brzdám. Pro jistotu volám tátovi, abych se ujistil, že to nelze zkazit. Odpověď nejde, mě dostatečně uklidnila.

Nanosil jsem všechny věci do auta, dofouknul zadní kolo a vyrážíme. Nepřirozený zvuk kovu na kov přicházející z venku mi okamžitě prozradil, že jde. Nasupeně vybíhám z auta a s gustem kopu do pravého předního kola – rezervy.

Nedá se nic dělat – přezuji zpět a budu cestou foukat dvě místo jednoho. Auto zvednuté na heveru, šrouby povolené, ale rezerva sundat nejde – dotáhnul jsem ji poctivě, až se brzdy zaklínily do disku (špatný typ pro moje auto). Kolo bylo jak přimrznuté. Chvíli jsem jím cloumal, bouchal do něj, ale nic. Zmocnila se mě beznaděj. Kladivo nemám a kopat do něj z pod kapoty, když stojí na heveru, mi přijde jako šílenost. Nasupeně říkám klukům: „Teď jsme teprve v „prdeli“. S tímhle nic neuděláme.“  Pořádně ani nezvednou hlavu od mobilů, což mě ještě více nastartuje.

Naštěstí přišel soused, který se nebál do rezervy pořádně kopnout, takže se nám ji nakonec podařilo společně sundat. Znovu si cvičím výměnu kol a jejich dofouknutí. Tentokráte však sedí u pneumatiky Denny, který uslyšel unikající vzduch. Po chvilce hledaní nalézáme na vnější straně drobnou dírku – vypadá jak od malého bodce. To už zkoumáme blíže  druhou. Stejné místo, stejná dírka. Nenacházím slov při zjištění, že kola někdo úmyslně propíchnul. Ta bezmoc, že není možnost na někoho konkrétního ukázat prstem a přesto vím, že to někdo udělal, je příšerná. Na druhou stranu dvě drobné dírky znamenají klidný dojezd a opravu za pár korun.

Oprava pneu

Cesta domů proběhla s dvěma dofouknutími v poklidu. Pondělní ráno přináší trochu stresu díky koronaviru. Volám dle instrukcí ze školy  synů na hygienu, zdali náš pobyt v Německu (Javor na Šumavě) je důvodem ke karanténě. Odpovědí mně jsou neurčité informace, ale zároveň souhlas se školní docházkou. Dofukuji kola a vyrážíme do školy.

Na cestě zpět mám  v plánu zastavit v pneuservisu a nechat si to opravit. S pokorou přicházím do kanceláře a popisuji svůj problém a potřebu. Ochotně prohlížejí obě gumy a vynáší verdikt: „Tohle je na nové – defekty z venku na nízko profilových gumách se neopravují. Ale vy máte celou sadu (čtyři zimní pneu) od nás, takže při jejich registraci, máte nárok zdarma na nové; Jakou registraci?“ Ptám se. „Tu, co jste od nás dostal při jejich koupi; Aha, tak to jsem zazdil. Já jsem idiot!“

Nedá se nic dělat, takže dvě nové za šest tisíc a je vymalováno. Majitel pneu mně dává malou šanci: „Zkusím se domluvit s dealerem, ale s ničím nepočítejte.“ Jsem mu vděčný, že se mi snaží pomoct. Přesto náhradní gumy dorazí až druhý den, takže musím ještě jeden vydržet s pravidelným dofukováním. Doma mám kompresor, tak to zvládnu.

Koupě přenosného kompresoru

Najednou mi dochází, že musím jet mimo město, kde bude auto stát více jak dvě hodiny, což domácí kompresor nevyřeší. Je potřeba si pořídit přenosný do zásuvky v autě – ten vypůjčený jsem již vrátil. Přemýšlím, kde ho koupím. Cestou mám Tesco. Tam mají vše. A skutečně – za tři stovky přesně jaký potřebuji. Tomu říkám klika.

Při výjezdu z podzemního parkoviště zpozoruji retardér a bleskově vybočím doprava, abych se  mu vyhnul a nenamáhal podhuštěná kola. Jen škoda, že jsem si v šeru nevšimnul obrubníku lemujícího roh, kterým jsem projížděl. Na poslední chvíli dupu ze všech sil na brzdu a vrážím do něj rychlostí okolo dvacítky. Chvilku nedýchám – čekám, co přijde a nahlas si nadávám. Naštěstí zůstaly gumy nepoškozené. Tohle už bych asi nerozdýchal.  

 Po příjezdu domů mě napadá spásná myšlenka – zkusím,  jak funguje, ať potom  nezůstanu někde viset. Napájení zastrkávám do stejné zásuvky (v kufru auta) jako včera a hledám tlačítko on/off ke spuštění kompresoru. Nemůžu ho najít, tak se neobvykle pročítám návodem, ale tam to není. Po chvilce pátrání na internetu taky nic. Zkouším druhou zásuvku (v pod loketní opěrce) – pořád nic. Ta třetí (místo zapalovače) nemá smysl – včera tam kompresor nešel. Asi má jinou voltáž.  Nevěřícně kroutím hlavou – asi  jsem koupil vadný kus. Moje frustrace by se dala prodávat.

Nedá se nic dělat. Sedám do auta a v Tescu bez problémů vyreklamuji jako vadný kus. Výměnu nechci. Beru peníze a mířím přes celé město do Auto Kelly, kde podle netu mají za dvě stě padesát korun kompresor s vypínačem on/off.

Tou dobou už mi dochází baterka na mobilu. Strkám nabíječku jako obyčejně do zásuvky pod loketní opěrku, ale nic se neděje. Začíná mi svítat. Zkouším zásuvku v kufru. Taky nefunguje. Až zásuvka v popelníku se chytá. Nechápu, jak je možné, že včera obě fungovaly a dnes nic – třeba je na mobilu jiná voltáž. Trochu o tom pochybuji, ale jiné vysvětlení nemám.

 V Auto Kelly kupuji nový. Nervózně sedám do auta k vyzkoušení jeho funkčnosti. Strkám ho do zásuvky v popelníku a okamžitě naskakuje. Zbylé dvě jsou mrtvé. Neuvěřitelné, že by  mně na obou praskly pojistky.  Tohle jsem fakt nedomyslel. A proč nefungovala včera zásuvka v popelníku, mi už hlava nebere.

Závěrem

Ve finále si ale říkám – o nic nejde. Dva dny nervů, nadávání, ale jinak se nic nestalo. Jediné z čeho mám strach? Co když to někdo udělá znovu. Ta bezmoc a zbytečné starosti navíc jsou frustrující.

Věřím, že nadhled je  tomto případě největší spojenec – kéž bych ho měl. Doufám ale, že žádné příště nebude. A kdyby ano, tak už vím, na co si dát pozor. Díky propíchnutí pneumatik jsem aspoň zjistil, že mám špatnou rezervu a koupil přenosný kompresor  – třeba mně to někdy pomůže.